Rozhovor s autorkou a pozvánka na autorské čtení
- Řekněte nám něco o sobě.
Jsem svobodná máma dvou dětí, ale na děti sama nejsem. Mám obrovskou podporu ze strany své rodiny.
Ve volném čase si ráda zajdu zasportovat – ráda plavu, jezdím na kole a bruslích a také ráda čtu.
- Co vás vedlo k napsání vlastní knihy?
Nejprve jsem si dělala pouze deníkové zápisky o tom, co se mi honilo v hlavě, když jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, protože jak se říká, papír snese všechno. Byla to pro mě taková terapie psaním. Postupem času – když jsem to četla zpětně – jsem si řekla, že by nebylo vůbec špatné vydat knihu.
- Bylo něco, co vaše úsilí znásobilo? Takový hnací motor?
Dopomohlo tomu i to, že jsem si procházela různé články na téma „schizofrenie“ na psychologie.cz a velmi často jsem v diskuzi pod článkem narazila na to, že hodně lidí se stejnou diagnózou mělo obdobné myšlenky během psychotické ataky. A díky tomuto pocitu sounáležitosti jsem si řekla, že jde do toho a vydám to..
- Je kniha něčím speciální?
Moje kniha je unikátní v tom, že tam mám zachycené stavy mysli během psychóz. Potom tam mám i stavy a myšlenkové pochody, které mě provází po propuštění z psychiatrie. Prostě vliv nemoci během normálního fungování svobodné mámy dvou dětí.
- Kdo by si podle vás měl knihu přečíst? A co by si z ní měli ideálně vzít?
Chtěla jsem dát lidem se stejnou diagnózou naději, že ačkoliv se stav zdá být všelijak těžký, když tomu dá člověk čas (odpočívá, bere léky tak jak má, chodí na psychoterapie, má podporu ze strany rodiny/organizací atd.), je velká naděje, že bude mnohem lépe. Kniha tedy není vhodná jen pro lidi se stejnou diagnózou, ale také pro jejich rodinné příslušníky a lidi, kteří se o danou problematiku zajímají.
- Co vám psaní knihy dalo?
Díky knize jsem zjistila, že jsem opravdu hodně silný člověk, protože jsem spadla na úplné dno a dokázala jsem se z toho nějak vyhrabat. Ale to vše i díky obrovské podpoře ze strany rodiny, zejména mé mámy, ale nesmím zapomenout ani na lékaře, zdravotníky a další zaměstnance PK FN Bohunice, mou paní psychiatričku, která mě vždy vyslechla, psychology, které jsem potkala a také pracovníky Piafy.