Zpověď schizofreničky: „Když nemoc přebírá kontrolu, je to šílené psycho. Nepřála bych to ani svému největšímu nepříteli.“
Dlouho se za svou nemoc styděla a uvažovala o nejzazším řešení. Dnes bourá mýty o tom, že lidé se schizofrenií jsou pro společnost přítěží. V rozhovoru pro FOKUSOVINY vypráví bývalá modelka o tom, jak si málem vzala život, jaké to je vychovávat děti s „hlavou plnou bludů“, proč píše pod pseudonymem a jak díky nemoci konečně uzdravila své vnitřní zraněné dítě. „Nic už nebude jako dřív – a to je na tom to skvělé,“ vzkazuje těm, kteří také svádějí každodenní boj s vážnou duševní nemocí.
Ve své knize Zpověď schizofreničky popisujete období kariéry modelky. Jak zpětně vnímáte ten kontrast mezi vnějším světem „dokonalosti“ a vnitřním světem, kde se začínaly objevovat první trhliny?
Než začnu odpovídat na Vaše otázky, tak bych velmi ráda poděkovala za příležitost být součástí Vašeho magazínu, moc to pro mě znamená, děkuji.
To je moc dobrá otázka. Párkrát jsem nad tímto kontrastem uvažovala, protože to jsou dva zcela odlišné světy. Oba jsou šílené – ale každý v jiném slova smyslu. Modeling je plný konkurence, a to s sebou nese nepřejícnost, přetvářku, podlost, zášť, faleš. A tohle všechno má na sobě ono pomyslné pozlátko dokonalosti.
Zatímco během atak schizofrenie jsem na psychiatrii potkala lidi v jejich nejvíce křehkém okamžiku života. Kdy byli nejvíce zranitelní. Díky nemoci byli naprosto autentičtí, lidští – na nic si nehráli. Pouze nechávali průchod nemoci.
Když srovnám tyto dva světy, jsem ráda, že jsem poznala tyto dva kontrasty. Lidé se schizofrenií mě překvapili svým přístupem k nemoci, chováním k jiným lidem. Byli to velmi silné, hodné a laskavé osoby, které nemoc nutila na sobě pracovat. A právě proto si myslím, že byli tak skvělí.
Vzpomenete si na ten konkrétní moment, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle už není jen stres, tady se děje něco víc“?
Pamatuji si na moment, kdy jsem nad ránem seděla na balkonu na koleji Kajetánka a u zápěstí jsem držela skalpel s vědomím, že se podřežu. V ten moment mi proběhlo hlavou, že mi nikdo nechce ublížit fyzicky, že jde pouze o psychický nátlak, abych udělala právě tohle – sáhla si na život. A já si řekla, že jim takovou radost neudělám, a že se budu za sebe bít. Že jsem dostatečně silná, abych je zvládla převálcovat. Když jsem dojela z Prahy domů a vše líčila mámě, tak jsme se rozhodly pro návštěvu psychiatrie, protože se mi nedařilo tyto vtíravé myšlenky přehlušit a odstranit.
Kniha obsahuje zápisky přímo z hospitalizace. Jaké to je číst dnes své vlastní myšlenky z doby, kdy byla psychóza v plné síle?
Upřímně? Chce se mi brečet, ale i smát současně. Moc se to ve mně bije. Na jednu stranu mě fascinuje, co ta moje hlava dokázala vymyslet za šílené bláboly, a na druhé straně mě fascinuje, s jakým zápalem jsem na sobě pracovala, abych se z těchto stavů dostala. Pravdou je, že moje děti byly mým hnacím motorem, abych se z toho všeho co nejdříve vyhrabala.
Jste máma dvou dětí. Jakým způsobem s nimi o své nemoci mluvíte? Volíte cestu úplné otevřenosti, nebo se snažíte je od některých aspektů chránit?
Děti jsou zatím malá prďolata. Říkala jsem jim, že maminka je nemocná a občas musí do nemocnice, aby se dala do kupy, když se jí udělá špatně, ale na větší debaty zatím ještě nebyl prostor. To teprve přijde.
Mnoho lidí si pod schizofrenií představuje neustálé bludy, ale realita je často o zvládání běžných dnů. Jak vypadá Váš „dobrý den“ a jak se liší od toho, kdy cítíte, že nemoc přebírá kontrolu?
Pravdou je, že díky léku Klozapinu jsem už přes rok bez bludů a moc si tento stav užívám. Je to takové vysvobození, protože mít bludy a k tomu malé děti, chodit do práce, starat se o domácnost, sportovat – no, byla to fuška. A když si na to vzpomenu, tak si říkám, že je lepší nevzpomínat. Ale obrovský dík patří mé mámě a taťkovi. Máma mi pomáhá s dětma a taťka nám upravil rodinný dům na dva byty, abych měla s dětmi kam jít bydlet.
Takže teď se mé dny moc neliší od dnů jakékoli jiné svobodné mámy. Hodně dbám na odpočinek, protože ataky se u mě spustily vždy díky přetížení a nedostatku spánku a odpočinku. Takže chodím spát s dětma kolem sedmé hodiny večer. Spánek je opravdu velmi důležitý a jeho nedostatek je druhý ze spouštěčů onemocnění; hned po vysazení léků, které je na prvním místě.
Naopak, když nemoc přebírá kontrolu, je to šílené psycho. Nepřála bych to ani svému největšímu nepříteli. Je to velmi náročné po psychické stránce a díky tomu večer ihned usnu, jak moc mě to vyčerpává. Řeším běžné denní úkoly a do toho mám neustále vtíravé myšlenky, že mě někdo sleduje a k tomu mám nutkání sledovat SPZ projíždějících aut, abych se utvrdila ve sledování, které se neděje. Hlava mi vytváří šílené bláboly. Je to opravdu velmi náročné. Ale zase si říkám, že díky těmhle stavům si o to víc užívám dny, kdy se nemoc nehlásí o slovo.
Píšete pod pseudonymem. Co pro Vás tento závoj anonymity znamená? Je to ochrana soukromí, nebo symbol toho, že Váš příběh může být příběhem kohokoliv jiného?
Původně jsem si chtěla chránit soukromí, ale pak jsem si řekla, že je skvělý nápad použít pseudonym, protože během ataky jsem úplně jiný člověk. Mám zcela odlišný způsob myšlení. Jako bych to nebyla vůbec já.
S jakým největším mýtem o schizofrenii se v české společnosti setkáváte a co Vás na něm nejvíce mrzí?
Když jsem opouštěla nemocnici s diagnózou schizofrenie, hrozně moc jsem se za tu nemoc styděla. Styděla jsem se za sebe. Uvažovala jsem i o asistované sebevraždě ve Švýcarsku. A to vše jen díky tomu, že jsem ještě před první hospitalizací díky kolektivnímu názoru společnosti a masáži masmédií uvěřila, že schizofrenici jsou nebezpeční blázni, kteří patří jen na psychiatrii a nikdy nebudou moci být přínosem pro společnost. Že jsou vlastně přítěží. Přitom na psychiatrii jsem potkala tolik skvělých a moc hodných lidí. A je to dle mého názoru tím, že tito lidé mají tak těžkou diagnózu, díky které neřeší zbytečnosti, ale pouze důležité věci. Nemají důvod k pomlouvání a celkově neřeší to, co se jich netýká. A proto jsem se rozhodla, že se pokusím o osvětu a ukážu lidem, jak s touto diagnózou funguji já.
Máte pocit, že Vás diagnóza v něčem paradoxně obohatila? Změnilo se třeba Vaše vnímání hodnot nebo priorit oproti době před rokem 2016?
Můj vnitřní svět byl díky schizofrenii vystaven obrovské náloži stresu – byla jsem velmi křehká a citlivá žena, a proto mě ta nemoc tak moc srazila na kolena a jednu dobu to vypadalo, že nade mnou zvítězí a sáhnu si na život. To jsem naštěstí neudělala. Vždy říkám, že díky modelingu u mě propukla nemoc. Byl to pro mě střet dvou kontrastů – dokonalosti, která pouze maskovala „toxické“ prostředí modelingu a mé nevinné, nezkažené duše, která nebyla spokojená sama se sebou a úspěchem v modelingu jsem si chtěla něco dokázat. Ve finále jsem za to všechno moc ráda. Protože právě díky schizofrenii jsem začala na sobě opravdu hodně pracovat – docházela jsem na psychoterapii a celkově jsem na sobě pracovala a nyní po deseti letech jsem sama se sebou spokojená tak, jak jsem – syndrom hodné holčičky je pryč a moje vnitřní zraněné dítě je konečně uzdravené. Což si myslím, že předčí všechny moje úspěchy v modelingu nebo během studia. Díky nemoci jsem poznala své nejvíce zraněné, ale současně nejsilnější já. Jsem momentálně nejlepší a nejšťastnější verzí sebe samé. Takže jak se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, je u mě opravdu pravda.
Co byste vzkázala člověku, který právě teď drží v ruce čerstvou diagnózu a má pocit, že jeho život skončil?
Vzkázala bych, že teď začíná úplně nová kapitola jeho života. Nic už nebude jako dřív – a to je na tom to skvělé. I když se teď zdá, že je nemožné dát se do kupy, tak to tak není. Nejdůležitější je dát tomu čas, pracovat na sobě, a hlavně brát léky tak, jak to nařídil lékař, nevysazovat je a kvalitně a poctivě odpočívat. Protože právě toto pomohlo i mně.
Jakou roli ve Vašem zotavení (recovery) hraje okolí? Co může udělat blízký člověk pro někoho se schizofrenií, aniž by ho stigmatizoval?
Mým největším hnacím motorem pro mě byly moje děti. Jen díky nim jsem se dala do pořádku, protože jsem to dělala pro mě. Zaslouží si mít funkční mámu. Sice jsem mou nemocí limitovaná, ale snažím se být každým dnem tou nejlepší mámou, jakou si zaslouží. Oporou pro mě je moje máma, která mi pomáhá s dětma, a taťka, který nám opravil dům, abychom měli kdy bydlet. Nesmím zapomenout ani na mé přátele, kteří stojí při mně, a lékařský a nelékařský personál, se kterým spolupracuji. Děkuji, že jste tady pro mě!
