Napsali o mně

Rozhovor s autorkou a pozvánka na autorské čtení

1. Řekněte nám něco o sobě.

      Jsem svobodná máma dvou dětí, ale na děti sama nejsem. Mám obrovskou podporu ze strany své rodiny.
       Ve volném čase si ráda zajdu zasportovat – ráda plavu, jezdím na kole a bruslích a také ráda čtu.

2. Co vás vedlo k napsání vlastní knihy?

      Nejprve jsem si dělala pouze deníkové zápisky o tom, co se mi honilo v hlavě, když jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, protože jak se říká, papír snese všechno. Byla to pro mě taková terapie psaním. Postupem času – když jsem to četla zpětně – jsem si řekla, že by nebylo vůbec špatné vydat knihu.

3. Bylo něco, co vaše úsilí znásobilo? Takový hnací motor?

      Dopomohlo tomu i to, že jsem si procházela různé články na téma „schizofrenie“ na psychologie.cz a velmi často jsem v diskuzi pod článkem narazila na to, že hodně lidí se stejnou diagnózou mělo obdobné myšlenky během psychotické ataky. A díky tomuto pocitu sounáležitosti jsem si řekla, že jde do toho a vydám to..

4. Je kniha něčím speciální?

      Moje kniha je unikátní v tom, že tam mám zachycené stavy mysli během psychóz. Potom tam mám i stavy a myšlenkové pochody, které mě provází po propuštění z psychiatrie. Prostě vliv nemoci během normálního fungování svobodné mámy dvou dětí.

5. Kdo by si podle vás měl knihu přečíst? A co by si z ní měli ideálně vzít?

      Chtěla jsem dát lidem se stejnou diagnózou naději, že ačkoliv se stav zdá být všelijak těžký, když tomu dá člověk čas (odpočívá, bere léky tak jak má, chodí na psychoterapie, má podporu ze strany rodiny/organizací atd.), je velká naděje, že bude mnohem lépe. Kniha tedy není vhodná jen pro lidi se stejnou diagnózou, ale také pro jejich rodinné příslušníky a lidi, kteří se o danou problematiku zajímají. 

6. Co vám psaní knihy dalo?

      Díky knize jsem zjistila, že jsem opravdu hodně silný člověk, protože jsem spadla na úplné dno a dokázala jsem se z toho nějak vyhrabat. Ale to vše i díky obrovské podpoře ze strany rodiny, zejména mé mámy, ale nesmím zapomenout ani na lékaře, zdravotníky a další zaměstnance PK FN Bohunice, mou paní psychiatričku, která mě vždy vyslechla, psychology, které jsem potkala a také pracovníky Piafy.

Optimistická knížka, ukazující, kterak lze úspěšně bojovat s duševní chorobou a jak se nepoddat nepřízni osudu při cestě za lepším já.
Na začátku knihy se autorka představí, píše o svém dětství, o studiích a koníčcích. Zejména ve studiích hodně tápala, nakládala si na sebe příliš velké úkoly – a to postupně vedlo k prvním projevům nemoci.
V hlavní části knihy sdílí své niterné zážitky a pocity z doby, kdy se nemoc poprvé projevila, popisuje své uzdravení a návrat příznaků choroby. I ty se jí podařilo překonat a v současnosti žije mnohem vyrovnanějším životem – protože se poučila.
Knížka vypráví o skutečných pocitech duševně nemocné. Zvlášť poctivá je právě v reflexích těch období, kdy se nemoc projevovala. Prozrazuje nám, že autorka svůj boj o normální život nevzdává, a houževnatě se snaží dosáhnout vnitřní rovnováhy.
A právě v tom je kniha nejsympatičtější, kterak popisuje boj s vnitřními démony a silné odhodlání nepoddat se nemoci.

Jak už jsme v různých mých článcích a vlastně i recenzích ukázali, člověk má v životě spoustu bolesti a trápení. Ty poměrně často souvisí s nejrůznějšími problémy, které souvisí s prací, vztahy, ať už v rodině nebo v partnerství, případně se můžeme potýkat s nějakým osobním nenaplněním, s pocitem sebe selhání nebo neschopností splnit nějaká společenská očekávání a požadavky, které jsou na nás, třeba i nepřímo kladeny. Často tak bojujeme nejen sami se sebou, ale i s okolím, což může naši frustraci jenom prohloubit. No a pak je tu ještě jedna možnost. Že naše problémy a mohou souviset s nějakou z pestré škály psychických poruch, jejíž projevy nemusí být na první pohled rozklíčovatelné, ale při jejich opomenutí nebo zanedbání mohou mít katastrofální důsledky.

Svoje o tom ví i Sára Tajná, která měla v mnoha fázích svého života našlápnuto na skvělou a perspektivní budoucnost. Už na gymplu dostala jedinečnou a pro mnoho holek jistě i snovou příležitost pracovat jako modelka. No a která holka by se takové příležitosti nechopila, že? Zvlášť, když je krásná, inteligentní, ve škole dokonce jedna z nejlepších a navíc nachází podporu i v rodině. Přeci jen, taková příležitost se nemusí podruhé opakovat, člověk má možnost cestovat, zlepšit se nejen jazykově, ale i komunikačně, ale i v jiných aspektech, které se mu do budoucna můžou hodit. Tahle zkušenost sice neměla dlouhého trvání, ale rozhodně autorce dnešní knížky mnoho předala. Minimálně si díky tomu ujasnil, co v životě skutečně chce a co naopak není její gusto.

Ze Sáry mohla být i úspěšná lékařka, která mohla zachraňovat lidské životy. Sama přitom netušila, že lékařské prostředí pozná mnohem více a hlouběji z té druhé strany, strany pacienta s vážnou, ale rozhodně ne neřešitelnou a neléčitelnou diagnózou. Diagnózou paranoidní schizofrenie, která jí do života začne zasahovat víc, než by si přála. A nejen do jejího samozřejmě. I přes všechen svůj životní marast, paranoidní stavy, úzkosti, ataky i období klidných vod nikdy neklesala na mysl a snažila se se svojí nemocí a bludy, které ji provázely bojovat. Možná i proto, že měla doma dvě malé děti, které ji potřebovaly a stále potřebují. Což by se dalo považovat za štěstí, protože kdo ví, jak by to bylo kdyby je neměla.

Jak jste určitě z dnešního článku pochopili, alespoň doufám, budeme se dnes bavit o knížce, kterou o sobě a své nemoci Sára Tajná, což je mimochodem skvěle zvolený pseudonym, napsala. Není to navíc tak dávno, co jsem vám tady podobnou knížku představovala, - ta mimochodem vyjde příští rok v květnu, takže se o ní dost možná ještě v budoucnu pobavíme - takže se nám to všechno teď docela hezky propojuje. Obě autorky se totiž ve svých textech svěřují se svojí zkušeností se schizofrenií. Každá jinak, po svém, z jiného pohledu. A to je moc dobře, protože samozřejmě každý člověk vnímá jakoukoli nemoc odlišně, má jiné příznaky, stavy...i léčba u nich probíhá rozdílně. Ostatně, ani chřipku nemáme všichni stejnou. Čímž samozřejmě nechci tohle nemocnění nijak shazovat, abychom si rozuměli. 

V tomhle případě se sešlo hned několik faktorů, které u autorky knížky, které se dneska věnujeme, nemoc spustily a jenom díky její silné sebereflexi a samozřejmě i pomoci rodiny její průběh a počáteční propuknutí nedopadly katastrofálně. I když k tomu měla, z mého pohledu, docela slušně našlápnuto. Stejně jako v případě předchozí knížky i tady jde o jakési deníkové zápisky, zaznamenání myšlenek, psychotických stavů plných bludů a velmi osobní a otevřené popisy nejen mnoha životních fázích, kterými si Sára prošla, ale i rodinných a partnerských vztahů - byť s jistou cenzurou, protože bylo nutno zachovat soukromí všech zúčastněných a zainteresovaných - a nechybí ani záznamy z několika pobytů na psychiatrickém oddělení.

Člověk by si mohl myslet, že sepsat něco takhle otevřeného a dovolím si říct i intimního, může být podivné jednání a ne každý ho chápe. Což je samozřejmě v pořádku, ale na druhou stranu...jak říká i spousta zajetých českých autorů, psaní je v mnoha ohledech skutečně terapeutickou činností a i já sama vím, jak moc člověku pomůže svoje pocity a myšlenky sepsat a nějak se sdílet v anonymní prostoru, kterým internet a knihy v jistém směru skutečně jsou. Často to bývá...snadnější, než se svěřit face to face. Sepsat takovouhle zpověď a vracet se zpět do minulosti, k tomu jak se člověk cítil v okamžicích paranoie, kdy po něm šli i ti, kteří nám mají pomáhat, - teď se bavíme o policii, vojácích, lékařích - kdy bylo těžké o věcech mluvit a pojmenovat to, co se mu děje v hlavě a především si připustit, že je tu nějaký problém, který je třeba řešit, muselo být nesmírně těžké. Takže před autorkou smekám a svůj širák odhazuji v dál, protože takovouhle sebereflexi nemá každý a podobná rozhodnutí vyžadují velkou vnitřní sílu.

Zpověď schizofreničky je moc důležitou knihou, která pro mnohé, ať už se bavíme o těch, kteří touto nemocí trpí nebo o těch, kterých se nějakým způsobem nepřímo dotýká - mám na mysli rodinu, děti, partnera, třeba i kolegy v práci nebo kohokoli z ulice - bude určitě velmi terapeutickým čtením. Má rozhodně velký přesah, může nás všechny mnohé naučit, boří tabu, která se kolem schizofrenie nebo i jiné psychické nemoci pořád jaksi kumulují - a úplně zbytečně dovolím si tvrdit - a velmi detailně ukazuje, že i s takovou nemocí lze žít plnohodnotný život, pracovat, mít partnera, závazky a jak je vidět i v případě Sáry vychovávat děti a být dobrým rodičem, který své děti nestaví na druhou kolej.